Pohledy do očí

POHLEDY DO OČÍ

Příběhy posbírané cestou na Východ
(Expedice Praha - Aralské jezero 1998; foto: Štěpán Hon, text: Honza Bouchal)

Nápad jet na kolech do Ruska vzniknul někdy v únoru 1998 v noční tramvaji. Myslím, že na Hradčanské. Byli jsme unavení životem velkoměsta, potřebovali jsme pryč. Prahli jsme po dobrodružství, po nekonečných dálkách, chtěli jsme si vyzkoušet, co dokážeme. Svět obrovského, známého-neznámého "sojůzu" nás přitahoval.
…a myslíme si, že se to povedlo. Nejen, že jsme dojeli až k cíli, k Aralskému jezeru. Důležitější pro nás bylo, že jsme se setkali s mnoha lidmi, kteří nám pomohli. Dali nám najíst a rozdělili se s námi o něco z jejich života. Desítky lidí, u nichž jsme přespávali, kterým jsme nečekaně vstoupili do života, nám naznačili opravdové rozměry dnešního světa bývalého Sovětského svazu.
Od začátku jsme se chtěli o naši cestu rozdělit s těmi, kteří čekali v Čechách až se vrátíme. Nějak jim oplatit to, jak nám fandili a jak na nás mysleli. Když jsme se vrátili, cítili jsme ještě k tomu určitý závazek vůči všem, které jsme potkali cestou. Tyhle fotky a texty jsou pokusem darovat těm tady něco z toho, co jsme dostali od těch tam.
Štěpán a Honza

Bydlím támhle dole s rodičema a se sestrou. Na stráni se pasou naše kozy. Vlastně sem nechodím rád, táta mě sem posílá, když sem zanášej slepice. Je to námaha se sem vyškrábat. Radši s klukama chytám ryby naproti v řece nebo blbnem kolem silnice. Po prázdninách půjdu do sedmičky. Doma mám mapu, tak mi ukážete odkud jste a kam jedete, hrozně mě to zajímá. Taky bych chtěl někdy odjet někam daleko a vrátit se zase k nám do údolí. Jednou budu řidičem náklaďáku jako táta.

Samohon - po domácku pálený alkohol
- 10 kg cukru, 30- 40 litrů vody, 0,5 kg droždí
- vařit, kvasit, destilovat
- kolem 46%
první stakan
Původně se bydlelo jen v tý malý chalupě. Když jsem se oženil, dostal jsem pozemek od státu za pakatel. Peněz bylo dost, tak jsem postavil dům novej. Ale to bylo ještě dávno, za svazu.
druhý stakan
Pracoval jsem jako řidič. Jezdil jsem snad se vším co mělo nějaký kola. Traktor, buldozer, náklaďák… Ukrajina, Rusko i Sibiř. Dneska není práce a soukromníci neplatí. Tak jsem nejvíc doma. Přestavuju dům, hrabu se v autě.
čtvrtý stakan
Manželka odjela za prací na centrální Ukrajinu. Sklízí řepu. Už pět týdnů nemáme žádnou zprávu… Už aby se vrátila. Starat se o domácnost a hospodářství mě nikdy moc nebavilo. A s dětma je taky spousta starostí.

Na rozpraskaném stropu vedlejší světnice blikotá modř televizní obrazovky. Míša už usnul.

sedmý stakan
Když jsem byl mladší, četl jsem dlouho do noci - historii, detektivky, romány. Teď už mám zkažené oči a většinou usínám u televize. Čtu už jenom Bibli. Nepatřím k žádné církvi, ale věřím, že Bůh je a že je jenom jeden…
dvanáctý stakan
…
(U Dimy jsme pak zůstali ještě dva dny a oba doufáme, že se ještě vrátíme)

Jmenuji se Anna. Ivan je můj muž, mám ho moc ráda a on to ví. Ivan nemůže sehnat práci, tady v Zakarpatí je to hodně špatný. A tak jezdí jednou za čas do Čech, aby vydělal nějaké peníze na dostavbu domu. Stavíme už pět let. Mít svoji střechu nad hlavou, to je nejdůležitější…

Ivan a Anna nás pozvali na večeři. U stolu v kuchyni (v jedné ze dvou obytných místností nového domu) si pochutnáváme na smažených vajíčkách a domácím chlebu. Židle, na kterých sedíme, dělala Anna ještě když pracovala v továrně na nábytek.

Jsme chudí, ale nestrádáme, nehladovíme, máme svoji zahradu, svoje slepice, kozy, prasata. Nakupujeme minimálně. Máme zdravé ruce a jsme mladí. Jak ale přežívají staří a nemocní lidé, o které se nepostarají děti…? To je opravdové neštěstí… Za svazu jsme měli alespoň nějaké jistoty - práci, peníze - ale dnes?

Dvakrát zabliká lampa na znamení, že za chvíli vypnou proud - úsporná politika. Ještě si chvíli povídáme při svíčce.

V téhle ulici žije jen moje rodina. Mám dvě sestry a dva bratry, pět domů, nemáme si co závidět. Před pár lety se i mně narodila dcerka, zemřela brzy po porodu… nedá se nic dělat…

Spíme na zemi u Ivana a Anny v ložnici. Venku řádí letní bouřka a tak se musí vypnout televize (proud už zase jde), než se zhasne zahlédnu pod postelí Bílou magii…

Táta umřel před rokem na rakovinu a dva bratříčci hned po porodu. Zůstali jsme s mámou a ségrou na všechno samy. Máma je učitelka a půl roku už nedostala vejplatu, tak pasu krávy, abych něco vydělala. Vlastně mám prázdniny, ale ani se to moc nepozná.

Bylo jí sedmnáct, pořád se usmívala a nechávala ranní slunce, aby jí opálilo tvář.

Dřív jsem o prázdninách mohla jezdit někam k vodě, teď asi budu pořád doma. Vlastně to nevadí, letos se u nás v ulici chystá pět svateb a budou se slavit určitě nějaké narozeniny, takže bude veselo. A když na to přijde, tak vezmem s kamarádama kazeťák a uděláme si piknik jen tak.

...není práce? Ále, pořád je co dělat, svářeče vždycky budou potřebovat. Michal přivezl svý starý kolo, svařím mu rám, není kam spěchat, venku pořád prší a z dílny práce neuteče.

Prší už týden. Cesty na statku se proměnily v bahniště a všude okolo se povalují hromady rezavých dílů vozového parku.

Taky mě štve, že je v kolchozu nepořádek, že pořádně neplatěj a vůbec je tu chaos jako v celým státě. Jenže já jsem svářeč, to je to, co dobře umím a tak si hledím sváření.

Jurij nám svařil polámaný nosič na brašny.

Mělo by to vydržet. ...To nestojí za řeč...hm, tak dejte grivnu na vodku.


Jsem šofér kamiónu. Dřív jsem jezdil po celým Svazu. Po rozpadu jsem ještě stihl Chorvatsko, Polsko, Rumunsko, což byla spíš pracovní dovolená. Teď jsem doma, práce není. Vyděláváme jak to jde. Manželka jezdí do města prodávat maso. Tady levně nakoupí, tam dráž prodá. V poslední době je to ale špatný, onemocněla. Svatba dcery navíc přišla na dost peněz a porod taky nebude zadarmo. Ale co se dá dělat, nějak přežijem. Za všechno může politika. Každý se snaží dostat ke korytu a jak se žije lidem je nezajímá. Vědí, že vesničani se uživí ze svých zahrádek, tak zadržujou vejplaty i důchody. Už tomu nevěřím. Ukrajinci vydrží hodně a dlouho nereptají, ale až se vzepřou, bude z toho občanská válka. I když podle mě to zatím nehrozí, lidi mají pořád co jíst.

Zatímco jsme si povídali s Valerim, jeho žena připravila výtečnou večeři. Mluvila jen ukrajinštinou, ale dávala do toho srdce. Po nohou nám pořád lezly koťata, bylo jich snad deset.

Sem naštvanej! Jak bych neměl bejt. Co tu je, v takovym zapadákově. Každodenní dřina u krav, žádný peníze, je zima, prší a došly mi cigára. K tomu se musí zvrhnout ten pitomej vůz s krmením. Je to pakárna.
(A ty nemáš nic jinýho na práci, než mě fotit.)



Během tří měsíců putování na východ od Prahy jsme potkali mnoho lidí. Hodnejch, mazanejch, hloupejch, krásnejch, všemožnejch. Někdy jsme se jich báli, úplně zbytečně. Jindy jsme skočili na špek (a samohon). Pro většinu lidí, ať už byli sebeúžasnější, jsme byli cizinci. Ale děti poznávaly v naší cestě něco ze svého světa: hravost, dobrodružství, tajemství, "hloupost". Dávaly nám to najevo, cejtili jsme to i my.

Učili jsme se od nich číst z očí.

Postavili jsme si nový kostel. Lidi z vesnice se složili a sami pracovali. Po třech letech, chvála Bohu, kostel stojí. Zvenku sice ještě není omítka, ale první bohoslužba bude co nevidět. Jsme na tu krásu pyšní.

Je to vožrala. Buď spí nebo je vožralej. Kdybych věděla jak to dopadne, nikdy bych dceři svadbu nedovolila, natož abych ho vzala pod svoji střechu. Kdyby alespoň pomohl doma, ale to ne, přijde jen, když potřebuje peníze nebo najíst a potom spí. A co to dítě, chudák za nic nemůže...
Juru jsme potkali u řeky a chtě nechtě se stali jeho hosty. Dřív dělal řidiče předsedovi kolchozu, dnes už práci nemá. Když jsme druhý den v poledne vraceli láhev od mléka, Jura ještě spal.

... vodka s paprikou. Je výtečná, ochutnej. No neboj se, všeho jen si dej, je jí dost a cesta je ještě dlouhá.
Za pár hodin se náš vagón stává jedoucí hospodou. Je slyšet zpěv i hlasité nadávání. Počáteční nervozita a podezřívavost, vyvolaná historkami o moskevské vlakové mafii, mizí. Prázdné flašky se hromadí pod sedačkami.
Vracím se domů, na Zakarpatí. Byl jsem v Moskvě vydělat peníze. Takovejch je nás tu ve vlaku většina, z různých koutů Ukrajiny. Vracíme se po několika měsících, tak to musíme pořádně zapít, pozítří ráno už budeme spát ve svý posteli, vedle svý ženy. A za dva tři tejdny zase zpátky.


Ve stepi je cesta znamením života, vede od jednoho člověka k druhému, je dohodnutým místem setkání, je nití, podél které se vydává zbloudilec v labyrintu roviny, je ukazatelem k vodě, je nadějí...

Jsem na cestě už druhý den. Ženu do města na trh dvě bratrovy krávy. Tam přespím, nakoupím co je třeba a pak zase zpátky. Já mám dost času, ten mi neuteče. Jen ty krávy musím trochu hlídat, aby se nezjančily někam do stepi. Nebude za ně asi moc peněz, ale když není práce, nějak si vydělat musím.

...hlavní tah z ruského Astrachaně do kazašského Atyrau. Několik kilometrů za rusko-kazašskými hranicemi, kolem dokola nekonečná step. První velbloudí povoz... první Kazach: "Zakuriť jest?"

Můj táta je Kazach a je na to pyšnej. Nemá sice žádnou práci kam by chodil každej den ráno, ale mě to moc nevadí. Alespoň ho mám pořád doma a má dost času se strejdama stavět domy a starat se o naše zvířata.
Táta má motorku, sice na ní nejezdí, zato ale rozumí koňům a velbloudům. Auto nemá, když potřebuje, tak jezdí na koni. Můj táta je Kazach, bohatej Kazach, má spoustu koní ve stepi a támhle za řekou se pasou naše krávy. Táta vás určitě pozve na čaj.

Dnes už jen málo lidí dělá koberce z vlastní vlny, natož vlastníma rukama. Pro mojí babičku to bylo něco zcela běžného.Já to ještě dokážu, ale moje dcera už nemá takové prsty. Moje dcera by se už těžko vracela do stepi, do jurty, ke kočování.
Synové těží ropu, to je v našem kraji běžné. Nebo by mohli pracovat na dráze jako já a můj manžel. Ale táhne je to do měst, tam si vydělají, uživí rodinu, koupí auto a velký byt. Jenže ve městě nemůžou chovat velbloudy, koně a ovce. Nemají vlastní maso, jezdí pro něj k nám, pomáhají svážet seno a krmení, ale co budou dělat až umřem? Bez masa přece Kazach nemůže žít.

Dům z nepálených cihel pěkně oplácaný bahnem a slámou je na vsi obvyklý.

Je to dobrej dům. Stavební materiál se dá najít kdekoliv, v zimě je uvnitř díky velkým kamnům teplo a v létě příjemně chrání před nesnesitelným vedrem. Když se pečlivě každý rok opravuje vydrží až čtyřicet let. A tak každý rok v létě opravujeme. Teda já se sestrou, chlapi se do takové práce moc nehrnou.
Jsem učitelka matematiky, ale teď už jsem dlouho doma, manžel se rozhodl dělat rodinu a tak jsem se zachovala jako správná ženská. I když správná ženská se pozná spíš podle toho, jestli umí uvařit dobrej čaj.

Říkali jsme ji "Fasterka".

Jsem nezaměstnaná. Možnost, že najdu práci, je nepatrná. Jsem příliš stará a tohle město je stále mladší. Hledám alespoň pro mého vnuka, je to hodný chlapec. Jsem jako tenhle dům. Už v něm nikdo nebydlí. A tak nabízí své stěny těm, kteří hledají práci.

Manžel je nemocný, tak mi s hospodářstvím pomáhá švagrová. Žijeme tu od jara do podzimu, jinak bydlíme v Šalkaru. Je to odsud osmdesát kilometrů a je to nejbližší civilizace.
Na "tóčce" se žije jako kdysi, když Kazaši kočovali. Není elektrika, pro vodu se musí jezdit velbloudí kárkou dva kilometry ke studni a pořád je nějaká práce. Kolem hlínou oplácaného nízkého domku postávají koně, krávy a velbloudi.

Žijeme tu prostší život než ve městě, ale je tu klid a čistý vzduch. Jsme závislí prakticky jen na počasí a na vlastním hospodářství. Rodiče tu bydleli i v zimě, na to jsme ale už příliš zlenivělí. Kruté sněhové bouře a mrazy přečkáváme raději ve městě.
Blíží se večer, je potřeba přihnat ze stepi velbloudy a krávy, podojit a nakrmit. Přiobléknout se a roztopit kamínka, na začátku září je už večer zima a na stepi nepříjemně fouká.

Děti byly první, kdo nás v Aralsku oslovil: "Daj dolar!"
To je naše loď, naše pevnost, náš svět. Kromě turistů ta loď nikoho nezajímá. Rodiče říkají, že tu kdysi bylo moře a že teď je to smutné. Těžko říct…?
Kdyby tady bylo moře i dneska, neměli bychom svoji loď. Rodiče říkají, že tomu ještě pořádně nerozumíme. Těžko říct…?
Do Aralsku k vysychajícímu Aralskému moři přijíždí ročně víc než sto delegací. Turisté, ekologové, finančníci. Znamená to něco pro umírající Aral? Těžko říct…?