Kahira

Moji mili,

v ulicich Taloqanu pomalu utichla strelba ze samopalu a kulometu, kterou mistni populace oslavila konec Ramadanu a zacatek Eatu - tridenni zranice, kterou si vynahradi mesicni stradani - a pod neuveritelne vyhvezdnenou oblohou, ktera jeste pred hodinou byla zbrazdena svetlama trasirek - svetelnejch strel - uz se ozyva jenom stekot psu. Do Afganistanu pronikame jen hodne pomalu. Hranice z Tajikistanu jsme prekrocili predevcirem a dopravit tri nakladaky s potravinama do dvacet sedm km vzdaleneho skladu nam vcera trvalo pres pet hodin, behem kterejch jsme brodili dve reky. Dneska jsme uz jenom s dvema terennima UAZama (nic jinyho tady nema sanci projet), se kterejma jedeme na zimu zalozit zakladnu do Mazaru na severu A. u uzbecky hranice, pokracovali neuveritelne rozbitejma silnicema zaminovanym krajem do padesat km vzdalenyho Taquaru. Dnes jsme od mistniho nacelnika dostali zelenou pokracovat dal do Pol-i-Khumri. Uz prechodem hranice jsme se dostali do jinyho sveta. Na hranicich to vypada jak z nejakyho katastrofickyho sci-fi filmu: mlha, bahno, bezutesna, neplodna rovina a mumraj nakladaku ze vsech koncin Asie. Zdobeny pakistansky, ohromny terenni rusky Uraly, a stredoasijsky Kamazy. Podel cest tahnou bezenci na oslech nebo pesky, v rancich nesou celej svuj majetek a v narucich deti. Jeste predevcirem jsem chtel psat, ze na to, ze zenskou clovek vidi jen pres mrizku burqy si zvyknu, ze neni krome suchyho chleba a rejze co jist, to se taky da snest, ale na tu zimu a depresivni pocasi driv nebo pozdej musim zajit. Ale o den pozdeji a jen o kus dal, a kdyz se mlha rozplyne a nebe vycisti, zacina neskutecne krasnej horskej kraj plnej starozakonnich vyjevu. Na to ze tu jeste pred nekolika tydny byla valecna fronta, se sem zivot vratil rychle. Vesnice jsou sice rozbity a rozstrileny, casto i uplne opusteny, a u cest stojej rozbity i funkcni tanky a obrneny transportery, ale podel cest mavaj barevne obleceny deti, venkovani si opravujou zavlazovaci kanaly, rozbahnenejma cestama tahnou karavany velbloudu a lidi se pesky, na oslech nebo na konich ubiraj za svejma dennima zalezitostma. Na jih od nas, kam budem pokracovat za par dni uz jsou videt hrebeny Hindukuse. "Kruta afganska zima" nam zatim ukazuje svou nejlepsi tvar, zimni horsky slunce nas hreje pres skla. Tady je ale samozrejme situace uplne jina nez v jinejch koncinach (jako treba kolem Mazaru nebo v Hazarajatu ve strednim A.), kde lidi zasahla valka nebo sucha daleko hur, nebo kde jsou sberny tabory s lidma vracejicima se domu nebo chystajicima se na cestu, ktery prisli o strechu nad hlavou. Az tenhle dopis dopisu (hacek nad s, ne krouzek nad u, jak se snad nekteri z vas mohli domnivat), posle ho Simon ze satelitu, na kterej si sviti petrolejkou, z verandy guesthousu sprateleny humanitarky, kde prespavame. Nebe, peklo, raj. Jsme tu teprve treti den, ale pripada mi jako bych tu stravil pul roku plodnyho zivota. Zaroven to ale znamena, ze moje predstava je zatim dost zkreslena a momentalne preplnena adrenalinem. Napisu neco min patetickyho, az z toho vseho budu trochu moudrejsi. Kde budeme na Vanoce, to vi zatim jenom pambu, teda Allah.

17.prosince, Pul-i-Khumri

Jak uz jsem psal, predstava ze po odchodu Talibanu ze sebe strhli zensky burky a chlapi se zacli holit je trochu mylna, castecne nereprezatitivnima zaberama novinaru, snazicich se ilustrovat zmeny v zemi. Alespon co se tyka severovychodu. Je pravda, ze v cajovnach hraje muzika, na fotbalovym hristi v Taloqanu stoji kolotoc, hraje se volejbal a chysta se zapas v burusaski, ale dospelou zenskou bez burky jsme jeste nevideli (ackoli je nase pozornost vybicovana pohledy na krasny, hrdy afgansky holcicky) a chlapi bez fousu jsou spis ojedineli. Taky kalasniky, lehky kulomety nebo bazuky pres rameno dosud nejsou vyjimkou. Z Taloqanu uz vede asfaltka, uzemim kde se posledni dva roky presouvala fronta tam a zase zpatky. Kousek za mestem stoji vrak autobusu ovesenej praporky, pamatnik obetem nestastny udalosti, ktera se tu odehrala behem rusky okupace. Svatebcane, kterejch byl plnej autobus a ktery davali svou radost najevo strelbou ze samopalu, se tu stretli s ruskejma vojakama, ktery to vysvetlili jako utok a celej autobus vystrileli. Postupne jak se blizime Pul-i-Khumri nemine sto metru, aby u cesty nelezel vrak obrnenyho transporteru, zneskodnenej tank, jeho torzo nebo jenom vez. Nedaleko Kunduzu, kterej lezi na ceste do P-i-K, jsme navstivili tabor pro utecence Bagi Šarka nasbirat cenne informace a ja konecne pricuchnul bliz k tomu, co nas ceka. Vzruseni z terenniho rizeni neuveritelne rozmlacenym a rozbahnenym terenem a brozeni rek a vzruseni z poznavani Afganistanu ustoupilo daleko silnejsim zazitkum. Dnesni navsteva v tabore byla tezka i fantasticka zaroven. V tabore, kterej se snazi postarat se o 3600 rodin, ktery musely opustit domovy kvuli bojum nebo kvuli suchu, umrelo za posledni mesic 177 lidi (z toho 70 deti) hladem. Situace se sice v posledni dobe zlepsuje, ale oblast kolem Mazaru a Hazaradzat ve strednim A. byla postizena daleko hur. Taborem jsme museli chodit s ozbrojenym doprovodem, aby jsme si mohli neco prohlidnout a vyptat se spravce tabora na to co potrebujeme vedet. I tak se kolem nas kdykoli jsme se zastavili shlukovali lidi, mluvili o svejch utrapach a zadali o rychlejsi registraci do tabora nebo vic jidla (coz neni mozny - aby to bylo funkcni, musi vsechno probihat v ramci nejakyho systemu a lidi, co tam pracujou musej bejt dost tvrdy a nesmlouvavy, coz je vetsinou dost tezky vzhledem k situaci tech lidi). Je to neco, co clovek nevidi ze silnice nebo uvnitr mest. Zitra vecer bychom meli dorazit do Mazaru, kde chceme zridit zakladnu na zimu a zacit se starat o jeden nebo dva z nekolika taboru pro utecence. Zaroven odtud nejspis podnikneme pruzkum a zmapovani situace v Hazaradzatu (stredni A.) a zorganizovat distribuci 40 tun jidla, ktery jsme zatim nechali cestou v Chodzagaru.

Mejte se blaze, Allah akbar,

cau Ijak