Vyprávění o tom, jak líný Honza k práci přišel.

Tak mi, moji milí, chybí jen pár dní do okamžiku, kdy naskládám vydělané zlaté cihly do batohu a vydám se stopem zpátky do Francie. Tam proměním zlato za víno a malý náklaďák. Naloženým náklaďákem přijedu před Štědrým dnem do Prahy a budeme mít všichni Vánoce. Takové komorní a nekonečné, které se přelijí do Nového roku a ten znovu do dalších Vánoc a Nového roku a tak dál, až zestárneme a první co naučíme vnuky bude jak vývrtkou otevřít hbitě další láhev slabým starcům. Bože, bože, to je přece život! Mějte se zatím a zanedlouho ahoj v Praze. Honza.

P.S.: Vlastně jsem nevěděl co pořád s tím vzpomínáním na kavárenský mám, tak jsem si to pokusil vysvětlit, když na mě padla psavá nálada. Ale nějak jsem se do těch vzpomínek zapletl a vzešlo z toho pro vás následující pohádkově laděné psaní (no, podívejte, alespoň jsem se snažil, že jo?):

Mé milé děti,

za hory za doly žilo bylo jedno krásné staré město, jehož předměstí z rozhodnutí rady místních místokrálů zůstávala půvabně opelichaná. Místo chalupy, jak by jste asi čekali, stála v něm jedna malá útulná kavárna a místo pece v chalupě, jak by jste asi rádi slyšeli, byla v kavárně jako peřiny měkká a vyhřátá barová židle. A na té židli byl a s kamarády pil líný Honza.

Dlouhé dny, večery a noci na té židli seděl, s lokty opřenými o barový pult a klábosil chvíli s tím, chvíli s oním, podle toho jak lidé vcházeli a vycházeli. A když zrovna nebyl kdo by ho poslouchal nebo koho by poslouchal, zahloubal se nad svojí stále nalitou sklenkou o příštích dnech a snažil se představit, jaké by to asi bylo, kdyby, nedejbože, z mo c i zlých sil někdo jednoho dne kavárnu zavřel. Bylo mu tam u barového pultu totiž tak dobře, že si nedovedl představit nic lepšího a po ničem jiném také netoužil. Než tušil, že čas ukrajuje z jeho dnů a tak se ho trochu bál.

Kdykoli se tedy takhle zadumal, nedokázal skrze clonu alkoholu v hlavě a mlhu dýmu před očima zahlédnout na obzoru svých příštích dnů nic jiného než veliký nápis nad vraty zavřeného podniku, který mu odpovídal na otázku, jaké že by to bylo bez kavárny. Stalo tam zdobným písmem barvy kr v avé: "Oj, smutné, synku, smutné!" a tak nad přeludem mávl rukou a koukal najít jednoho ze svých dobrých přátel na kus přetržené řeči.

A věřte, nevěřte, jeho přátelé, to byla sebranka lidí podivuhodných. Jeden by řekl, že tu město vyvrhlo ze svých útrob, jen pro škodolibou zálibu splétat si nerozluštitelné osoby ze samého smíchu a slz, srdce rozporuplná, která navzájem svázaly neviditelné nitě vzpomínek a prošlých událostí do kruhu lety začarovanějšího a začarovanějšího. Každý z těch lidí by stál za sepsán í celé knihy, než nám nezbude, abychom se pozastavili jen nad několika a vydali se dál po stezkách Honzova osudu. Dovedete pak snad alespoň trochu vytušit z jakých hovorů byl líný Honza v době svého pomalého dospívání živ a z jakých lidí tak mohl sát sílu k e všemu, co ho mělo na jeho putování za práci teprve potkat.

Měl, například, dva nerozlučné kamarády, kteří žili dvojím životem. Tak jako žili kdysi upíři. Zastihl-li je kdo ve dne, což konec konců nebylo tak docela lehké, zdali se být spořádanými otci svých rodin a dobrosrdečnými kumpány. Ovšem, jak Honza, tak mnoho dalších vědělo, že v noci si na ně musí dávat pozor. To se totiž ti dva změnili v samou výheň piklů, zavírali se ve slabých chvilkách do tajné místnosti a opojeni vínem spekulovali jak se zba v it svých nebohých žen a dětí, aby se tak mohli docela propadnout do nočních podob s krhavýma očima, dým chrlící hubou a živočišnou silou. Ta podoba byla ale šálivá. Na jednu stranu dávala prokletým zažít nepřekonatelnou slast v Krajině snů, na druhou stra n u ovšem, čím více jí propadali, tím více se ocitali v prostoru nebytí a nicoty. Krajina snů je plná vábivých přeludů, kde se nad všemi myslitelnými požitky vznáší půvabné nahé děvy, blondýny i brunety, které dolévají zlaté číše vína s vilnými úsměvy a ote v řenou náručí. Zkrátka, stačí si jen pomyslet a myšlené tvary se zhmotní v podoby dokonalejší, než ta nejodvážnější představa sama. Kdykoli se ovšem z této krajiny nebohý proklatec vracívá, bývá o poznání slabší a o něco unavenější než při svém posledním n á vratu. A tak ulpívá na své denní podobě stále menší a menší silou, až je mu zatěžko vykonat pro své nejbližší ty nejdrobnější přání a nakonec s nimi vůbec být. Končívá obvykle jednoho dne tím, že nenajde ve své nabyté lhostejnosti dostatek sil se během dn e probudit a nepomůže mu už ani sebesilnější telefon. Zmizí jako pára v té šálivé Krajině snů. A tak, jak ty dva Honza vídával a věděl o jejich prokletí, vedl s nimi hovory na samé hranici bytí a nebytí, které tryskaly z jejich dvojaké povahy a jiskřivé ro zporuplnosti.

Další jeho přítel byl nenapravitelný snílek, ovšem snílek jiného druhu než ti dva. Trpěl chorobou nazývanou lékaři "vznětlivá padoucnice". To se mu stávalo, ať šel, jedl a pil nebo dokonce spal, že na něj padoucnice uhodila a napadnul ho nápad. Myslíte, že na tom není nic zvláštního, že každý máme nápady? To ano, ale jeho nápady byly neodvolatelné. Byť byly ztřeštěnější, usadily se mu v hlavě a už se ho nepustily, dokud ho nedohnaly k jejich naplnění. Byl-li zrovna ten člověk ve spárech padou c nice, nebyla s ním řeč. Vstával ráno ještě před úsvitem, dobýval se do knihoven hodiny před otevírací dobou, aby tam zjišťoval horečnatě vše potřebné k naplnění poslední posedlosti, a vracíval se z nich pozdě v noci se strhanými rysy a lesklýma planoucíma očima. Za to, sotva co přežil svůj záchvat byla radost ho poslouchat. Sršil vtipem, přeháněl a strhával svým vyprávěním i nejuzavřenější kavárenské povahy. Abych vám, moji milí, ale dokázal, že šlo opravdu o chorobu, dám vám příklad.

Jednou, jak šel tenhl e Honzův přítel po břehu řeky, proplétající se líně naším známým městem, spatřil lidi trávící své nedělní odpoledne na lodičkách. A tak začal uvažovat o roztodivném tvaru lodě. Taková loď, ta se obvykle pohupuje na hladině břichem dolů, docela jako skořáp k a vlašského ořechu, myslel si, ale jak se asi zachová, když ji člověk postaví na pevnou zem? Mohlo by se zdát, že se překotí na bok, ale to dá rozum, že záleží na jak tvrdou, nebo vlastně měkkou, zem ji člověk postaví. A tu jeho další úvahy přervala surově padoucnice. Zmocnil se ho nápad koupit si takovou nějakou loď a objet s ní kus světa, aby vyzkoušel v jaké zemi bude stát na suchu nejpevněji. Přišlo znovu období dobývání knihoven a dlouhých hodin nad atlasy a starodávnými cestopisy, v nichž hledal cest u pro svou loď a zemi na té cestě, kde by se jeho lodi nejlépe na suchu stálo. Po měsíci, kdy znovu zle zhubl a jeho oči nabyly nemocného lesku, se vydal na cestu. Prochodil s lodí na zádech mnoho zemí, až přišel na to, že nejlépe se stojí v zemi těsně pod nebem, v zemi sněhu a ledu bez živých lidí, kde panuje tak tuhá zima, že věci přimrzají jedna k druhé bez toho, aniž by v nich byla kapka vody. Tam jednoho dne, když zašel až na samý nejzasší a nejvyšší bod té země, svou loď postavil a ona přimrzla tak ry c hle a pevně, že už ji v živote nikdo neodtrhnul.

Ten Honzův přítel se tedy vrátil se znovu získaným zdravím a všem nadšeně vyprávěl o svém novém pozoruhodném zjištění: "Nezáleží tolik na tvrdosti nebo měkkosti země, chceme-li co nejpevněji postavit loď na souš, ale na teplotě vzduchu!" Byl celek udivený nad svým zjištěním a dlouho ho všem ještě potom na potkaní vysvětloval. Inu, takový už byl, zkrátka nemocný snílek.

Ale abyste si nemysleli, že líný Honza vyrůstal jen mezi muži, povím vám také o ženách, které vídával. Jedna jeho přítelkyně hodně pila. Ovšem nepila jako jiní, ona se propíjela svou bezednou žízní do cizích lidských srdcí. Takovou podivuhodnou schopnost ta osoba měla. A propila se pokaždé do srdce toho, kdo s ní vydržel pít až do svítání. Nad ránem pak brávala své oběti důvěrně za loket a burácela do nich svým hlubokým chraplavým hlasem. Říkávala jim, ať byli zoufalí nebo veselí: "Podivej se, já vim, že ty taky nejsi žádnej Kristus, ale s tím desaterem to Pán Bůh tak zle nemyslel, to víš, že n e , dyť já to moc dobře vím. Von neni zlej, jak řikám, von to tak doslova nemyslel s tímhle desaterem, tak si to tak neber, co?" A skutečně, těm lidem bývalo druhý den lépe, tak lehko a bezstarostně.

Jiná jeho přítelkyně byla očarována večerem. Přes den se chovala jako řádná hospodyně a nestrpěla špíny nebo nepořádku ve svém domě. Každý se jí až podivoval, jak spořádaná a čistotná byla. Běda ovšem, jak padla tma na město a ta nešťastnice zrovna neseděla doma, kde jedině byla chráněna silou svého pořádku. To pak jako by ji ďábel vdechl druhý život, rozžaly se jí modré oči, znachověly tváře a změnila se v celý rej čarodějnic, takže v první hospodě nebo baru tančila, zpívala a dováděla až do druhého dne, dokud nepadla vysílením. Ostatně takových a podobných pos t ižení našli by jste mezi lidmi z kavárny nespočetně a snad i to byla jedna z věcí, která je den co den všechny znovu sváděla dohromady. Mezi takovými nějakými lidmi líný Honza po dlouhé měsíce a léta žil.

Pak se ovšem stalo to, co osud šeptal uším pekla. Kavárnu jednoho dne zavřeli. Honzu jako by zasypala lavina. Stál před vraty zavřeného podniku a nemohl se překvapením a hrůzou pohnout z místa jak se pomalu propadal do hlubin beznaděje. "Co teď budeme všichni dělat, mámo, co si počnu?" ptal se udiveně ně m ých zažloutlých zdí ve spleti bludných uliček. Bloudil tak bezcílně městem několik dní, hladový a nevyspaný, nemytý a roztrhaný, až se mu jednoho dne objevila před očima jeho moudrá, světa znalá babička, kterou si pamatoval ještě z dětství. Usmála se na něj a povídá rozhodně: "Co tady okouníš, truhlo, jdi do světa a dělej, než tady shniješ zaživa!" a znovu zmizela. Honza si promnul oči, byl-li to nebo nebyl sen, krátce se zamyslel, podíval se do slunce a povídá: "No jo, asi to už bude pravda. Co tady? Půjd u za tebou." A tak se vydal na jih.

Putoval od vesnice k vesnici, od města k městu, a po cestě se zastavoval v místních hostincích, kde žádal o něco zbytků k jídlu. Stávalo se, že dobrý hostinský mu přidal i půlák piva k tomu. A jak tak sedával u omakaných stolů, poslouchal co si kde lidé povídají. Většina těch hovorů mu šla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Jeden si stěžoval na ženu, druhý na podnik, že málo vynáší a vláda je tupá a chtivá, jiný na zažívání a poslední na bolesti v kolenou a zlého souseda . Zkrátka samá žluč a malomyslnost. Občas se ale stalo, že potkal lidi se širokým srdcem. Poznával je podle toho, s jakou chutí zvedali své půllitry a poháry k ústům, podle usměvavých očí a podle mlčení tam, kde věci nestály za řeč. Zjistil také, že tihle d obří lidé se na dně džbánu a s otevřenou náručí potkávají podobně ve všech koutech světa.

Čím více se vzdaloval od domova, tím častěji vídával popíjet na místo piva z půllitru, víno ze sklenek. I ptal se, jaké že to víno všichni pijí. Odpovídali mu: "Jaké asi, nejlepší víno, které se tu koupí, víno země Francké, víno krále Franka." "A kde je ta země?," ptal se Honza dál. "No kde asi, na břehu Jižního moře," slýchával znovu a znovu. Od té doby se mu šlo o poznání lehčeji. Měl cíl - království na břehu Jižn í ho moře.

Šel dlouhé dny a noci, až došel k svému cíli. Města té země byla jiná než města, která znal ze své maličké země, kde se narodil. Byla celá z pískovce, vzdušná a světlá jako letní šaty, ulice byly vydlážděné hladkým vápencem a místo kaštanů viděl v nich chrastit suché palmoví. Také ženy tu byly jiné. Tmavší a usměvavější. A protože byl v kraji námořníků, kolovala v jejich žilách krev smíšená ze všech zemí světa. Krev Filipín, Guatemaly, Indie a Indonésie, podle toho, kde za horkých letních nocí lo d ě krále Franka zrovna kotvily, a odkud si námořníci vozili domů ženy, aby měli na koho při dlouhých plavbách myslet a někoho, kdo by je doma při návratech čekal.

Jenže Honza měl velkou žízeň a před očima vidinu nasládlého tmavého moku, o němž po cestě tolik slýchával. A ten nejlepší nemohl být jinde než v králových sklepích. Ptal se tedy po nich lámaně místní řečí, kterou krůček po krůčku pochytával. Dostávalo se mu pokaždé odpovědi o královském městě, rozkládajícím se na jakési nevysoké hoře Mont Pellier . Vydal se tam, a že chce rovnou ke králi, a že bude prosit o slyšení. "Však já už tou svojí hubou českou nevymáchanou na něm nějaké to místo v jeho sklepích vyprosím," mumlal si pod vousy v odpověď posměšným posunkům kolemjdoucích.

Ale aby jsme to příliš nenatahovali. Po mnoha úskocích v podhradí a intrikách u dvora se Honza před krále opravdu dostal. Král poslouchal znuděně jeho vyprávění o dalekém putování a ožil teprve, když se Honza zmínil o kavárně. "Přece jen by to mohl být náš člověk," pomyslel si k rál a nahlas říká: "Podívej se, synku, tak já to s tebou zkusím, dám ti to místo ve svých sklepích. Ale jedno ti povídám. Jakmile se dotkneš mého vína zle mi za něj zaplatíš. Jak tak na tebe koukám, musel bych tě nadosmrti učinit svým špinavým otrokem. Sl á ma ti kouká z bot a v kapse ani vindru, že je to tak, synku!? A protože jsem našel zalíbení v tvém vyprávění o kavárně, dám ti lhůtu. Osvědčíš-li se a dovedeš se vyvarovat mého vína po dobu půl roku, učiním tě potom členem své vinné družiny." Král Frank b y l totiž ukrutný pijan a věděl sám moc dobře, že kdokoli se jednou napije vína z jeho osobních sklepů bývá ztracen. Pil ovšem rád ve splečnosti a potíž byla v tom, že mu nikdo nestačil a k ránu už se sám se svým pohárem zase nudíval a nepochopitelně teskni l . Nechával si proto vyhledávat a posílat z celé země lidi, kteří něco vydrželi, před tím, než si nadobro zničili játra. Honza rozradostněn nad dobrým pořízením upaloval rovnou na druhý konec města do sklípku, který mu královi správcové přidělili.

Posadil se na sesli mezi sudy, doprostřed nízké a táhlé podzemní místnosti potažené prachem a pavučinami, aby hlídal a vyřizoval občasné naložení nebo vyložení dalšího ze sudu, podle toho, jak přicházely příkazy shora. Vydržel tak nečinně sedět tři dny. Pak si ří k á: "Ale co to komu venkoncem udělá, když si vynesu sesli před vrata, hezky na sluníčko?" A od té chvíle vysedával spokojeně před vraty a vyhříval se na slunci. Tři dny to vydržel. A aby zaplašil znovu přicházejicí nudu, začal pokřikovat na kolemjdoucí sně d é dívky a rozmlouvat s nimi vesele, dokud je nerozesmál. A to nebylo v tom kraji těžké, jak jsem se už zmínil. Ženy si za chvilku Honzu oblíbily a schválně si při cestě pro vodu nebo na trh zacházely, aby s ním mohly prohodit pár slov a trochu si zalaškov a t. Po čase si ale Honza znovu povídá: "Co to, sakra, komu udělá, když tady s tou černovláskou zaskočím do sklepa a trochu se spolu napijem. Sudy jsou takový obrovský a tu kapku co ubude, nikdo nepozná, to dá rozum přece." To se ví, zamrazilo ho. Moc dobře si vzpomínal na králův vyslovený zákaz. Ale holka se tak lišácky usmívala, že jen mávnul rukou a došel k nejposlednějšímu sudu, docela na konci dlouhého sklepení, aby upustil trochu vína do džbánu. Jenomže druhý den přišla černovláska s přítelkyní a třetí den s dvěma bratry. Ti si s sebou pak přivedli přátele a tihle přátelé zase svoje přátele. A Honza začal běhat dozadu se džbánem častěji, než se mu líbilo. Pravidelná odpolední posezení se změnila v jednu dlouhou táhlou pitku.

Za dva týdny zmizely celé dv a sudy, až jednoho dne uprostřed dobře rozvířené zábavy zazněla sklepením královská trubka. A hned po ní zahřměl trubadurův hlas: "Jeho veličenstvo nejjasnější pijan král Frank přichází!" Opilcům se zastavilo srdce v krku. A znovu: "Jeho veličenstvo, nejj a snější pijan král Frak si jde pro své oblíbené víno!" První se vzpamatoval Honza, vrazil každému do ruky jeho sklenici, natlačil všechny vzadu ve sklepě do jednoho z prázdných sudů a zaklapnul těžké dubové víko. Ještě si stačil oprášit zástěru a už se uct i vě klaněl před králem. Frank, vycházejíc zprostředka své družiny, povídá v dobrém rozmaru: "Tak co, synku, jak si vedeš v mém sklepě?" Na to mu Honza roztřeseným hlasem: "No, de to, králi," a přemáhal se seč to šlo, aby ho hrůza nezaplavila a strach z tre s tu visícího ve vzduchu nepohltil. Král si ho přimhouřenýma očima změřil od hlavy k patě a povídá mrazivým hlasem, odděluje pomalu slovo od slova: "Tak se na to podíváme." Bylo mu hned od prvního slova, které uslyšel, všechno jasné, protože z Honzy to po p r ošlých divokých dnech táhlo hůř než ze sudu. Veden zlou předtuchou vydal se ke svým nejdražším sudům, družina jak splihlý psí ohon za ním. Když došel na konec sklepení, vyžádal si od jednoho ze svých nosičů hůl a zabušil s ní do prázdného sudu. Nic v živo t e neznělo Honzovi tak dutě jako ozvěna, kterou v tu chvíli uslyšel. Ještě nedozněla, když král zařval: "Za to mi zaplatíš a víc než si myslíš!" Přistoupil k bledému Honzovi tak, že se jejich nosy teměř dotýkaly a s orlím pohledem upřeným do strachy pokrou c ené tváře dodal vztekle: "Budeš pracovat, až zčernáš!!" To už Honza nevydržel, podlomily se mu kolena a padnul do mdlob.

Probral se v okovech, v dešti a v roztrhaných šatech mezi mnoha dalšími zbědovanými a spoutanými muži na palubě trestanecké lodi, která vezla dar pro Frankova bratra krále Dana - otroky určené na stavbu jeho nového honosného sídla. Když se Honza dozvěděl, co ho čeká, začal kňučet jako zvíře a myslet na jistou smrt. Vždyť nikdy před tím opravdu nepracoval. První dny na stavbě polykal skryté slzy a syčel tiše bolestí, aby se mu ostatní vězni nesmáli a ještě více ho netrápili, jak mají ve zvyku nakládat s každou slabší povahou. Kavárna mu v té době připadala jako neskutečný sen, který se nezdál jemu, ale slyšel ho jen kdesi vyprávět. Než ča s em si přece jen zvykl a přišel na to, že čím horlivěji člověk pracuje, tím rychleji mu den uběhne. V té době také začal myslet na útěk. Když byl jedno sychravé odpoledne odvezen s několika dalšími trestanci do přístavu, aby vyložili z lodi náklad dříví na stavbu, podařilo se mu přerazit okovy nešťastně padajícím trámem a prchnul v rybářské loďce do sousední země krále Nora.

V té zemi byli lidé dobří a práce dobře placená. Honza se prokázal u prvního stavitele mozolnatýma rukama a začal znovu pracovat. Zpočátku aby neumřel hlady, později aby vydělal dost peněz na zpáteční cestu do země na břehu Jižního moře. Ptáte se, proč chtěl zpátky tam, kde mu hrozili Frankovi vojáci novým zatčením? Inu, jak dobře věděl král a Honza teď už s ním, kdo se jednou napije ví n a z královských sklepů, bývá ztracen a vracívá se ke svému džbánu i proti vší vůli. "Nějak se mezi lidem ztratím, král už na mě ve svých starostech musel zapomenout a vojáci mě asi jen tak nepoznaj", myslel si, když hloubal po práci u kašny nad svým osude m a spatřil se v zrcadlící hladině. Jen jedna věc ho začala znovu trápit - vzpomínky na přátele z kavárny, rozprášené jako ztracené ovce v rodném městě. Snažil si znovu vybavit jejich usměvavé tváře, gesta a obvyklé hovory, a kdykoli se mu to podařilo zali l a ho vlna stesku a žal mu sevřel hrdlo nad známým ztraceným pocitem bezpečí a přízně, které mezi nimi nacházel. Jindy, když se zrovna s několika muži, které potkal na stavbě, smál, vytanula mu vzpomínka na jinou podobnou chvíli, kdy se smával s nimi a roz s lzel se smíchy natolik, že ho měli tak trochu za blázna. O volných chvílích chodil na vysoký útes, pozoroval tříštící se vlny a vdechoval zhluboka severský chladný mořský vzduch, aby se mu hlava projasnila. Jednou k večeru na obvyklém místě, když na něj z a se stesk dolehl, dostal sám na sebe vztek a zařval do vln: "Sakra, dřu se tady jako osel a co z toho mám?!!" "No, copak z toho máš?" ozvalo se mu v odpověď jasným, uklidňujícím a půvabným ženským hlasem z vln. Jeho stesk totiž pocítila kouzelná mořská pan n a polehávající znuděně pod hladinou a rozhodla se, že mu pomůže. Měla ten dar splnit jednou za čas splnitelné přání lidem, které dohnalo zoufalství k samému mořskému břehu. Honza se po tom všem, co se mu za poslední měsíce stalo, nad hlasem ani nepozastav i l, myslel si, že se mu jen zdá. A tak mu odpověděl ledabyle a unaveně: "Však víš, co chci." "Dobrá, dobrá, ty hromádko neštěstí," znělo mu v uších trochu posměšně a trochu laskavě jak se otáčel k odchodu. Vrátil se do středu města a za týden přišel čas vy p lacení mzdy. Vrchní stavitel si Honzu k sobě povolal a nasázel před něj tolik zlatých, že zůstal zaraženě stát s otázkou v očích, kolik z toho si má vzít. Pak pochopil, že všechno, že tady v té zemi se platí zatraceně dobře, a že je tedy čas vydat se znov u na jih jak o tom při práci sníval.

Měl i tentokrát štěstí. Zpátky do královského města na nevysoké hoře Mont Pellier ho odvezla první loď, s jejímž kapitánem promluvil. Když vystoupil v místech, která si pamatoval, šel na náměstí na horkou silnou kávu, která by mu zpravila chuť a žaludek po cestě, a chystal se zvednout ze židle, aby si našel někde skromný pokoj k pronajmutí a žil v jedné ze starých úzkých uliček se zrezivělými balkóny, květinami a schnoucím prádlem vlnícím se v teplém vánku, jako svobodn ý člověk při penězích až do osamělého klidného stáří. Ještě než zaplatil zbystřil zrak a zahleděl se polekaně přes náměstí směrem k nádraží. Když se znovu ujistil, že to co vidí není sen a pro jistotu se štípl do tváře, hodil překvapenému číšníkovi stofran k ovku a rozběhl se vstříc rozpustile vypadající, docela určitě přiopilé, skupince přicházejících lidí.

Mořská panna mu splnila tajné přání! Ti příchozí nebyli nikdo jiní než jeho kavárenští přátelé: Kotas, Šnoblík, Iják, Ráchel, Kristýna, Anička, Šugy, Evisa, Bára, Koliš, Kiloš, Kateřina, Markéta, Mahajla, Fouky, Lucie, Mazi, Zuzka, Šárka, Pup, Aleš, obě Martiny, Lukáš, Štěpán, Šopák, Mauzmen, Jezevec, Jusuf, Rebeka, Géra, Madla, David, Sofie, Mai, Matyáš, Robík, Kalos, Daník, Maryka, jedna i druhá, Boublík , Robert, jeden i druhý, Radůz, Číva, Karel, Martin, Ája, Maruška, Klára, Chroust, Pavel, Blanka, Petr, Pampi, Karolína, Honza, Tadeáš, Nika, Ivan, Míša, Bohdan, Kachna, James a další a další za nimi. Dost jich bylo. Ti všichni se nějak dozvěděli o Honzový c h cestách a vzali za vděk takovým důvodem jako bezedný džbán franckého vína pod jižním sluncem pro to, aby podnikli tuhle společnou cestu a sehnali, alespoň na krátký čas, svoji starou dobrou kavárenskou smečku dohromady.

A nakonec by jste si snad mysleli , že se líný Honza změnil. Leč chyba lávky, moji milí. Jak se ocitnul jednou ve společnosti všech svých kamarádu nelišil se do tří dnů od toho Honzy, který vysedával dlouhé měsíce a roky u baru a vedl hovory chvíli s tím a chvíli s oním, podle toho, jak l idé vcházeli a vycházeli... A jestli se tam všichni spolu neupili k smrti, pijí tam dodnes. Dobrou noc!