Vazeni, drazi a mili,

ozyvam se naposledy pred svym docasnym odjezdem z Egypta, tentokrat s dvema nudnymi, ale bohuzel jedinymi aspon trochu epickymi zazitky. To neznamena, ze se tu nic nedeje... deje se tu poklidne plynuti zivota mezi knihovnou, posteli a trhem se zeleninou... ale to uz vlastne vite. Takze prvni historka ponese nazev Cesta do Fajjumu. Jak nazev napovida, vydali jsme se do Fajjumu. Fajjum je rozlehla oaza asi 100 km jihovychodne od Kahiry. Podle pruvodce je toho tam k videni dost a dost- dve pyramidy, slane jezero, horke prameny, starodavne zemedelske techniky, vodni kola a hlavne spousta zelene, protoze Fajjum (je to vlastne obri prolaklina asi 40 metru pod hladinou more) je bohate zasobovan vodou z Nilu, s nimz je spojen soustavou kanalu. Krome toho je Fajjum znam tim, ze je to posledni misto v Egypte, kde se jeste (byt sporadicky) vyskytuje malarie. Pruvodce doporucuje chranit se bedlive pred komarim kousnutim, a to kombinaci dvou technik- zakryti vsech volnych ploch kuze a uziti repelentnich pripravku. Zacalo to tim, ze jsme se nedokazali vyhrabat z domu driv nez v 11, coz neni uplne dobry cas na to nekam vyrazet, zvlaste ne o ramadanu, kdy vsechno zavira o pul ctvrte. Ale budiz, rekli jsme si,ze to bude takovy poklidny rodinny vylet (to sedi- jela Andrea s brachou, Milos se segrou a ja jako vychovny dozor), ze se nikam nebudeme hnat, ze chceme pouze pohledem do zelene uklidnit nervy rozjitrene kahirskym shonem. Ouha! Lec nepredbihejme. Vyrazili jsme tedy pesky asi dva kilometry na Midan Giza na autobus. Po ceste kolem ZOO jsme s Milosem navrhovali, ze i tam by byla zelen a nejaka ta uklidnujici zver, ale pamatkami stale jeste nepresycena Andrea o necem takovem nechtela ani slyset. Na Midan Giza jsme pak nasedli do prvniho mikrobusu smerem na Fajjum - coz jsme nemeli delat. Hned se tam prihnal ridic jineho mikrobusu, ktery, uz temer plny, cekal na odjezd, a zacal se hadat, strkat a posleze i prat s tim nasim. Nas ridicuv pomocnik pro jistotu zavrel vevnitr, abychom mu nahodou neutekli, a tak jsme mohli, chraneni tvrzenym sklem, nerusene sledovat, jak se ti dva tahaji za usi, skrabou se do tvari, skrti se a navzajem sebou mlati o prihodne predmety - tedy hlavne o plot a o auto. Po chvili pribehla parta dalsich nadraznich obyvatelu a znesvarene strany oddelila. Nadavajici utocnik byl odveden a nas ridic se na nas zubil, volal na nas skrz okynko, ze za chvili pojedeme, a zkoumal v zrcatku svuj pohmozdeny nos. Tak jsme sedeli a cekali, protoze zvednout se a odejit uz ted dost dobre nebylo mozne, coz zduraznovala hlavne devcata ("Vzdyt se za nas popral.") Jenze vsechno dopadlo uplne jinak. Asi za pul minuty se objevil nejaky uplne novy ridic, ktery prijel s autem za nas, chvili se o necem rozcilene dohadoval s nasim hrdinou a pak nam oba naznacili, ze si mame presednout k tomu novemu. To byl dost nepochopitelny zvrat, protoze jeho auto bylo prave tak prazdne jako to prvni, a navic ridic byl tlusty, slizky a osklivy. Vypadal jako kombinace prohnaneho lstiveho mafiana a brutalniho a primocareho hrdloreza. Ale nedalo se nic delat. Nastesti necekal, jak byva zvykem, az se auto naplni cele- prisla jeste nejaka pani a vyjeli jsme. Dalsi pasazery jsme pak nabirali po ceste. Mafian se snazil auto narvat, co to slo- a kdyz mu to nejaky odvazny mlady muz vytkl, malem ho vyhodil. Nastesti se nedal. Konecne jsme vyjeli z Kahiry a cesta pak ubihala pomerne normalne. Projeli jsme kolem pyramid v Gize, v dalce zahledli Abu Sir a Sakkaru, pozorovali poustni utvary, spali... vse bylo v poradku az na hranice Fajjumske oazy. Tam je check point, kde jsme zastavili a mafian, pote co se vydatne vlisal policajtum, nahlasil, ze veze cizince. Pak se nas nekolik uniformovanych osob se stale vyssi sarzi zeptalo na stejny sled otazek: Odkud jste? Kolik vas je? Kam jedete? Zvlaste odpoved na posledni otazku je vzdy potesila. Do Fajjumu, rikali jsme. Jak necekane. Jako posledni se prisel zeptat sesly starik, obleceny jako fellah. Nejspis utajeny general. Pak se o nas uniformovani i neuniformovani obyvatele check pointu prestali zajimat a jenom jsme cekali. Zdalo se, ze krome nas to nikoho nezarazi. "Na co cekame?" zeptal jsem se pana prede mnou. "Na policii." Pole moznosti bylo otevrene- formalni kontrola? Sedi mezi nami vrah? Jsme podezreli ze spionaze? Asi po deseti minutach skutecne prijela policejni dodavka, z ni vyskakalo sest chlapiku se samopalama, se vsema si potrasli rukama, zase naskakali do auta, ridic nastartoval a jeli jsme. Policajti za nama. Pred nami se otevrelo melke, dosiroka otevrene udoli jako obrovska miska... plna spenatu, kdyz uz jsme u tech metafor. Prechod z pouste do oazy je rychly a prekvapivy... vsude kolem pisek a skaly, pak mirny terenni zlom, a najednou pole, stromy, stadecka ovci a koz. Opravdu uklidnujici pohled. Dojeli jsme do Madinat Fajjum, zaplatili, vystoupili a pockali, az k nam dojde velitel posadky policejniho auta. Predstavil se, oznamil nam, ze on a jeho muzi jsou zde pro nase bezpeci a zeptal se, jake jsou nase cile ve Fajjumu. Rekli jsme, ze nejprve bychom se radi prosli trochu po meste. Tak jsme se prochazeli a ze vzdalenosti deseti metru nas sledoval krokem jedouci anton. Madinat Fajjum je hezke male mesto, v podstate se sklada z jedne ulice, rozlozene po obou stranach zavlazovaciho kanalu, na kterem se tu a tam otaceji drevena vodni kola. Neco mezi Karlovymi Vary a Chribskou. S prochazkou jsme tudiz byli brzy hotovi, zasli jeste na kafe (protoze i kdyz je ramadan, vzdycky se najde aspon jedna otevrena kavarna-sisarna, jedna dzusarna a jedna sendvicarna; tomu rikam nabozenska svoboda: kdo chce hresit, ma moznost) a kdyz jsme vylezli, policejni vuz parkoval opodal a hlidkujici samopalnik se nas ptal: "OK? You go back Cairo now?" Ale museli jsme ho zklamat. Chteli jsme jeste videt aspon horke prameny a slane jezero. A co hur- nechteli jsme jet taxikem, ze je to pro nas drahe. Tak se nam pokousel stopnout mikrobus, ale vsechny byly plne. Nakonec ale zastavil jeden prazdny, tak nas tam nalozili a usmevavy ridic na otazku, za kolik to bude, odpovedel "O to se nestarej." Prijemne ukolebani jsme se vezli zelenou krajinou, pozorovali zver a ptactvo, se zajmem presvenkli cihelnu- tech tam asi bude vic, protoze ve Fajjumu jsou vsechny domy z cervenych cihel, coz vypada moc pekne- a asi za ctvrt hodiny zastavili v male vesnici. Vystoupili jsme a ptali se ridice, co jsme dluzni. Rikal: "O to se nestarej, ja tu ted na vas pockam, pak vas dovezu k jezeru a pak do Madinat Fajjum." To znelo moc pekne, dokud jsem se nezeptal, kolik nas to bude stat. Nuze, cela tato procedura by byla za 50 liber. Tak jsme se zacali dohadovat. Nejzoufalejsi byli policajti, protoze jim opravdu slo jenom o to, aby se nam nic nestalo, prohledli jsme si, co chceme, a spokojeni se vratili do Kahiry. Takze ti chvilemi tlacili na ridice, aby slevil (coz odmital), pak zase na nas, at to vezmeme, ze to prece tak moc neni, nebo at mu zaplatime jenom tuhle cestu a dal ze (snad) sezeneme neco levnejsiho. Situace se zdala bezvychodnou. Nakonec to rozlouskli opet policajti. Asi po 10 minutach se velitel podival na hodinky a rezolutne prohlasil: "Ted uz jezero stejne nestihnete." "Jak to?" "Nejpozdeji v pul ctvrte musite byt zpatky v Madinat Fajjum, abyste se pred iftarem (ukoncenim pustu) dostali do Kahiry." To zmenilo situaci a nakonec jsme se dohodli s ridicem, ze za 15 liber to tedy bude i se zpatecni cestou do mesta. To nejlepsi nas ale cekalo na zaver- protoze strazce pramenu nas zavedl k pramenum... a tam tekly dva curky, z kterych se trochu kourilo. Nevericne jsme na sebe zirali. "Co to je?" ptali jsme se. "To jsou horke prameny." Skutecne to byly horke prameny- jenom jsme si poradne neprecetli pruvodce. Pred par lety otraslo fajjumskou oazou zemetreseni, ktere hnulo zemskymi deskami- a tak horke prameny bezmala vyschly. Pak nam jeste ukazali mlyn, ale to uz nas nemohlo potesit. Odevzdane jsme se nechali odvezt zpatky do mesta, zaplatili 15 liber, u check pointu se rozloucili s nasimi milymi pruvodci, jeste jednou se pozdravili s dedou-generalem a odjeli zpatky... domu, do Kahiry, do Garden City, na Hawd el- Laban... Ale nakonec jsme se shodli, ze to byl celkem hezky vylet. Bylo to tam opravdu moc pekne zelene. Abych nezapomnel, jeste mel tenhle vylet takovou tecku... spis mnoho tecek. Kdyz jsme na Midan Giza prestupovali na metro, zvolala najednou Milosova segra Vendula: "Hura, prsi!" Byla to pravda- sice drobne, ale pomerne huste poprchavalo. Spinou a prachem prosyceny kahirsky vzduch se cistil- bohuzel primo na nas. Co kapka, to mala blativa skvrna na satech, na tvarich, na vlasech... Jestli jste nekdy videli fotky motokrosovych zavodniku po dojeti zavodu, tak mate predstavu, jak jsme vypadali. Nastesti nejenom my. Plne metro motokrosovych zavodniku. A jeste jednu dohru mel, ci spise nemel, nas vylet. Komarim stipancum jsme se totiz samozrejme nevyhnuli. Urcite casti tela zustaly odkryte, repelent jsme nemeli a komaru je v tomhle rocnim obdobi pozehnane a umi se priplizit nepozorovane, trochu si cucnout, ani o tom clovek nevi. Nicmene malarii nikdo z nas zatim nedostal. Takze to vlastne cele dopadlo vic nez dobre. A kdyz jsme se pak jeste nekde docetli, ze ve Fajjumu skutecne sidli jakasi militantni islamska organizace, rikali jsme si, jak pekne se nam ten vylet povedl- nemame malarii, nikoho nezastrelili - uz se tesim, az zase nekam pojedu. Druhy nudny pribeh vlastne ani pribeh neni. Chtel jsem jenom popsat svoji prvni (po dvou mesicich- to je ostuda) navstevu narodniho muzea, jak jsem videl sfingy, sochy a sarkofagy a jak se mi to vsechno libilo. Ale kdo jeste nespi ted, usnul by u pristi vety. Radsi vam to vsechno reknu, az se - inshaallah- za tyden nebo o neco pozdeji uvidime. Dobrou noc.

Honza-Sopak-Chucky